Jdi na obsah Jdi na menu
 

Příchod Spasitele

 

     Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.

     A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“

     Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.

(Evangelium podle Lukáše 2:1-20, ekumenický překlad Bible)

 

 

     Milí přátelé, půlnoční hodinou jsme začali slavit Vánoce. Svátek, který nám připomíná naší dětskou duši, jedinečné pocity očekávání na ono kouzelné překvapení z dárků, ale také čas s našimi nejbližšími. Vzpomínáme i na ty, kteří s námi už nejsou, ale díky nim jsme prožili něco nezapomenutelného. Vůně cukroví nám zkrátka napovídá, že jde o výjimečný den. V čem konkrétně? Narodil se nám Spasitel. Ten, kterého nám symbolicky ukazuje náš stromeček. A máme-li rádi biblické příběhy tak ten nám zase ukazuje na „strom života“ z vůbec první biblické knihy Genesis (tj. knihy Počátků), který byl nejdříve v ráji a jehož ovoce mělo prvního člověka vést k věčnému životu, ale stejně tak na „strom uzdravení“ z biblické knihy poslední – totiž z knihy Zjevení (tj. knihy Odhalení), který je v nebeském Jeruzalémě, jako symbol našeho obnoveného a uzdraveného lidství.

     Ano, náš stromeček – ať už je jakkoliv vyzdoben, - to je ve skutečnosti znamení Spasitelovi přítomnosti v našich domovech. A tak je příznačné, že pod tímto stromečkem čeká každého z nás něco, co potvrzuje, jak jsme někým blízkým milovaní!

     Příběh, který jsme dnes četli je také o lásce a radosti. Bůh nám z lásky poslal svého milovaného Syna, aby nám udělal radost. Jenomže tato radost je trochu jiného druhu, než běžně známe. Jakého? Je to radost, která má proniknout do nejhlubších míst našich osobnosti. Jak? Tak, že uvěříme, že Ježíš Kristus se narodil právě pro nás. Co to znamená? Znamená to, že nás velice osobně má Bůh rád, a právě takto to co nejzřetelněji vyjádřil.

     Narození jeho Syna v Betléme je toho svědectvím. Vůbec všechno nás má z našeho čteného příběhu vtahovat do vděčnosti, že se laskavý náš Otec Bůh ztotožnil s našim nelehkým lidstvím: nesnáze Josefa a Marie při cestování, než se narodilo dítě, skromné podmínky chléva jako výraz lidské lhostejnosti a odmítnutí, ale také povzbuzení od nejnepatrnějších v tehdejší společnosti – totiž od pastýřů ovcí, že se udála ta nejvýznamnější věc na světě! To všechno vypovídá, jak se Bůh ztotožňuje z našimi příběhy, které jsou také neustále na cestách, v pohybu a v nesnázích, ale i v kontaktu s druhými, kteří nás umí v pravý čas potěšit.

     Otázkou ovšem zůstává: Potřebujeme i dnes Spasitele? A pokud ano, k čemu? Evangelium nám s narozením Ježíše Krista nabízí úlevu. Jenže v jaké souvislosti? Pokusme se nyní prosím aktualizovat vánoční poselství: Tehdy i dnes se lidé báli a cítili se osamělí. Důvody byly a jsou různé. Tehdy například proto, že žili pod nadvládou Římanů, od kterých popravdě nevěděli, co čekat. Na základě mnoha míst ve Starém Zákoně očekávali Mesiáše (tj. z hebrejštiny výraz pro Vykupitele, řecky: Krista), který by je osvobodil a nastolil svoji vládu práva a spravedlnosti.

     To se ovšem nestalo. Mesiáš nepřišel v moci a slávě, ale ve slabosti a ponížení, jak jsme dnes četli. Svým životem ukazoval, že jeho osvobození je jiného než vnějšího charakteru. Jde o vysvobození vnitřní. A to právě ze všech našich nejhlubších strachů a samot. Kdo v něho uvěřil, že má od Boha tuto pravomoc, vnitřně to také okamžitě zakusil, stejně jako naši pastýři, kteří nejen že slyšeli od andělů, že se jim narodil Spasitel, ale také se s ním následně chtěli setkat tváří v tvář, když záhy odcházejí do Betléma, aby se mu poklonili. Tam se setkali s Boží láskou osobně.

     Pak odcházejí zcela proměněni! To se ovšem děje i nám. Když nás Bůh osloví a my odpovíme, začíná v nás růst zcela niterný vztah s Bohem, který nás průběžně osvobozuje od všeho, čeho jsme se před tím bez Něho báli. Od čeho například?

     Například od strachu z naší budoucnosti v tomto docela nevyzpytatelném světě, kde se mimo jiné vlivem technologických vymožeností ztrácí pocit soukromí a bezpečí, kde ale stejně tak se nezřídka projeví cílená zlomyslnost, která nedbá na nikoho a na nic. Jak nás může Bůh chránit od tohoto druhu strachu? Jak může být v tomto smyslu našim v Kristu Spasitelem? Třeba tak, že vše, co nás čeká i vše, co jednoduše jsme, vložíme v dětské důvěře jen a jen do jeho rukou. Když to uděláme, a když to takto pravidelně děláme, naše srdce se plní jeho pokojem.

     Přestaneme mít pocit, že jsme na život sami. Ano, jde o pocit, protože na život bez této důvěry sami ve skutečnosti nikdy nejsme. Bůh je blízko každému člověku, ať už v něho věří, nebo ne. Když se ale o tento důvěrný vztah aktivně staráme, když pečujeme o svůj osobní kontakt se svým Spasitelem Ježíšem Kristem, tato hluboká pravda nás osvobozuje od všech negativních emocí, včetně našich strachů a našich samot.

     A jak nás může náš Zachránce chránit v pocitech osamocení? Dnešní člověk je pod obrovským tlakem doby. Prosperita a rozvoj měřený výkonem a výsledkem je neúprosný. Jednostranná zátěž na tělo i duši nás chtě-nechtě izoluje od nás samých. Pomalu ale jistě ztrácíme sami sebe. Někdy dokonce máme úzkostlivé pocity, že jsme jen kolečka obrovské mašinérie, že jsme něco jako číslicově řízené stroje, které mají svá tlačítka na jednotlivé stále se opakující úkony. V týdenním shonu tisíců povinnosti pak už není příliš prostoru pro cokoliv jiného. V našich nejhlubších lidských potřebách se zanedbáváme. Pocit sebeodcizení a pocit osamocení nám pak signalizují tuto nemilou skutečnost.

     Víra v Krista ovšem nabízí zcela jiný pohled na náš příběh. Rozšiřuje ho a dává mu hlubší kontext. Nejsme tady jen proto, abychom se zabezpečili, nebo abychom budovali dobrou firmu. To vše je samo o sobě velice dobré! Vždyť díky toho máme dobré zázemí svých domovů, ale také své životní naplnění, že jsme společnosti při svých talentech a darech k užitku. Jak si vážím konkrétních svých kolegů ve firmě, kteří se tolik obětují pro všechny ostatní! Ti díky nim mají práci a v důsledku toho lepší sociální zázemí. Ovšem to by samo o sobě bylo málo. Bůh nám také dává moudrost, jakou míru našeho nasazení dávat druhým, ale také kolik svého času máme dopřávat jen sobě.

     Když pak investujeme do sebe, dochází k důležitému vyvážení. Přichází pak nová energie a síla k práci. Bez pravidelného odpočinku to ovšem nejde. Když máme s Bohem osobní čas, obnovují se i naše vnitřní osobnostní dispozice, stejně jako dispozice vnější tělesné. Vše souvisí se vším. Psychosomatické potíže a úzkostlivé myšlenky nás mají dovést k našemu Spasiteli, který umí potřebné těšit. Deprese nám v konečném důsledku může být služebnici k dobrému. Totiž k přehodnocení našeho životního stylu a tolik potřebné proměně.

     Ano, jsme součásti specifické zajímavé doby. Jsme jí i tak trochu oběťmi, byť bychom neměli propadat tolik chytlavé sebelítosti. Civilizační indispozice nás nemíjí. Ale právě do těchto souvislosti má dnes znít: „Narodil se nám Vykupitel, který nás chce osvobodit! Chce o nás každodenně pečovat. Chce nás také chránit před námi samotnými. Darovat nám tolik nezbytný odstup.“

     Dejme mu šanci. Uvěřme, že Ježíš je náš dávný Spasitel! Že je i náš osobní Zachránce. Že nás léta nese zvláště v období smutku, který musela prožívat i Marie s Josefem, když jim nikdo v tak těžké chvíli přípravy na narození dítěte nenabídl pomoc.  Ale také když se pod hrozbou životního ohrožení museli kvůli králi Herodovi stěhovat z místa na místo. O tom ale příště. Dnes vám, vážení čtenáři, přeji pokojné Vánoce! Nemusíme se ničeho obávat – nemusíme se cítit opuštěni. Ba právě naopak!

 

     „Děkujeme ti, nebeský náš Otče, laskavý Bože Vykupiteli, že jsi nám poslal ve svém Synu ujištění své bezmezné blízkosti. Vážíme si toho a děkujeme. Svěřujeme ti všechny své strachy i pocity osamění, svěřujeme ti celé své srdce. Naplň ho prosíme svým pokojem a radostí. Ve jménu Ježíše Krista, našeho Spasitele a Pána. Amen.“

 

Slovo na cestu s požehnáním: „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista. On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.“ (List Titovi 2:11-14, ekumenický překlad Bible).

JK.